Rodinné právo je provázáno celou řadou ožehavých témat, z nichž nejaktuálnější je právě valorizace či redukce vnosu do společného jmění manželů. Jde o situaci, kdy jeden z manželů vynaložil po uzavření manželství ze svého výlučného majetku (vnos) na společný majetek a hodnota takového společného majetku se do doby rozvodu manželství zvýšila (valorizace) nebo snížila (redukce).
V současné době se jedná o zcela běžnou věc, zejména v případech, kdy manželé před lety společně koupili dům, který byl částečně financován výlučnými (například zděděnými) prostředky jen jednoho z manželů, a nyní v době rozvodu manželství je hodnota zakoupeného domu mnohonásobně vyšší.
V rozvodových řízeních obecné soudy velmi často stojí před otázkou, za jakých podmínek lze při vypořádání společného jmění manželů takové zvýšení či snížení vnosu do společného jmění aplikovat. Byť občanský zákoník upravuje výslovné pravidlo, kterým valorizaci či redukci vnosu přímo zakotvuje,[1] nebyla aplikace tohoto ustanovení v soudní praxi zcela jednoznačná a výsledkem tak byl vznik celé řady rozporuplných soudních rozhodnutí. Právní jistotě nepřidal ani Nejvyšší soud, který se k věci poprvé vyjádřil před přibližně dvěma lety.[2] Jeho rozhodnutí však vzbudilo dávku kritiku a situaci nevyřešilo.
O co v řízení před Ústavním soudem šlo?
V případě řešeném Ústavním soudem manželé uzavřeli manželství v roce 1988. Manžel prodal rodinný dům, který mu patřil z doby před sňatkem (měl jej tedy ve svém výlučném vlastnictví) a později vlastními prostředky získanými tímto prodejem financoval společný dům, který koupil s manželkou a který se stal součástí (dnešního) společného jmění manželů. Manželé se posléze v roce 2017 rozvedli a dům, který v době uzavření manželství koupili za částku 171 816 Kč a který byl financován manželem, měl v době rozvodu hodnotu 9 800 000 Kč. Spornou otázkou proto bylo, jaká částka z výtěžku prodeje takového domu náleží každému z manželů.
Okresní soud v Praze svým rozsudkem rozhodl o rozdělení výtěžku z prodeje domu rovným dílem mezi manžele, tedy vůbec vnos manžela nezohlednil. Proti tomuto rozhodnutí se manžel odvolal a o věci rozhodoval Krajský soud v Praze. Ten manželi vnos ve výši 171 816 Kč přiznal, nicméně uvedl, že nejsou splněny předpoklady pro valorizaci a zbylou částku výtěžku rozdělil rovným dílem mezi manžele. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal manžel dovolání k Nejvyššímu soudu, v němž namítal právě zákonem stanovenou valorizaci. Nejvyšší soud však s odkazem na své starší, již zmiňované rozhodnutí, uvedl, že zákonem stanovenou valorizaci je možno aplikovat pouze tehdy, pokud se na valorizaci manželé vzájemně dohodli. Protože tato skutečnost nebyla v předchozím řízení zjištěna, vrátil věc zpět Krajskému soudu k novému řízení. O věci tak znovu rozhodoval Krajský soud, který zjistil, že manželé spolu žádnou dohodu o valorizaci neuzavřeli. Věc se tak opětovně dostala před Nejvyšší soud, který tentokrát podané dovolání odmítl. Právě posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je předmětem recentního nálezu Ústavního soudu, který jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu k dalšímu řízení.
Jak věc posoudil Ústavní soud?
Ústavní soud předchozí rozhodnutí a postup Nejvyššího soudu zkritizoval. Uvedl, že obecné soudy jsou při rozhodování konkrétních případů oprávněny zákony při zohlednění jejich účelu a smyslu dotvářet a vykročit za hranice jejich jazykového významu, nemohou však postupovat tak, aby naprosto vyprázdnily vůli zákonodárce.
Nejvyšší soud tak dle Ústavního soudu popřel zákonodárcem zavedený princip obohacení pro valorizaci vnosů do společného jmění a dotvořil zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady. Vůli zákonodárce pak nahradil vlastní společensko-politickou úvahou o vhodnějším legislativním řešení. Taková úvaha však Nejvyššímu soudu s ohledem na demokratický charakter státu nepřísluší. Ústavní soud proto uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Věc se tak vrací zpět před Krajský soud v Praze, který již nebude vycházet ze závěrů Nejvyššího soudu. Krajský soud v Praze musí následovat § 742 odst. 2 občanského zákoníku zakotvující valorizaci, musí přitom respektovat obecně uznávané interpretační metody a nesmí vyprázdnit jazykový význam uvedeného ustanovení tak, jak chybně učinil Nejvyšší soud.
Výše uvedený nález Pléna Ústavního soudu vítáme a s jeho závěry se ztotožňujeme. Nicméně je však na místě podotknout, že byť Ústavní soud uvedl určitá vodítka, jak k aplikaci předmětného § 742 odst. 2 občanského zákoníku přistupovat, bude konkrétní právní zhodnocení vždy úkolem obecných soudů, které musejí zejména posoudit, k jakým okolnostem budou při zodpovídání této otázky přihlížet. Otevřenou otázkou zůstává rovněž samotný výpočet, respektive mechanismus valorizace vnosu některého z manželů.
Týká se výše uvedená situace i Vás? Problematikou valorizace vnosu do společného jmění manželů jsme se zabývali v případech našich klientů a rádi pomůžeme projít soudním řízením i Vám.
[1] § 742 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož: „[h]odnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.“
[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022.
Autor: Mgr. Anna Horvathová
