Christianu Mayovi se podařilo dosáhnout osvobozujícího rozsudku ve věci týkající se trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku.
Proti klientovi bylo vedeno trestní řízení z důvodu, že v rámci exekučního řízení na výzvu exekutora neučinil prohlášení o majetku ve smyslu ust. § 50 odst. 2 exekučního řádu účinného do 31. 12. 2021. Dle této právní úpravy mohl exekutor, považoval-li to za účelné, vyzvat povinného k prohlášení o majetku. V případě nesplnění této povinnosti se povinný vystavoval nebezpečí trestního stíhání z důvodu naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku dle ust. § 227 trestního zákoníku.
Trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku se dopustí ten, kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Toto jednání může být trestáno až tříletým trestem odnětím svobody, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.
Exekuční řád však doznal v tomto směru legislativní změny účinné od 1. 1. 2022 a z jeho ust. § 50 odst. 2 byla vypuštěna poslední věta souvětí znějící „… a k prohlášení o majetku povinného“. Tím bylo fakticky zrušeno oprávnění exekutora k předvolání povinného k prohlášení o majetku. Tato změna má významný dopad na trestní stíhání, která se v současné době vedou.
Trestní zákoník je postaven na zásadě zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele a rovněž na zásadě příkazu retroaktivity v jeho prospěch. Posledně uvedená zásada znamená, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl daný čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. V důsledku legislativní změny exekučního řádu je tak pro pachatele příznivější právní úprava pozdější, která již neobsahuje oprávnění exekutora vyzvat povinného k učinění prohlášení o majetku, a tedy ani povinnost prohlášení na výzvu exekutora učinit.
Navzdory tomu, že v současné době stále „dobíhají“ trestní řízení vedená proti povinným, kteří na výzvu exekutora prohlášení o majetku neučinili, nelze již v návaznosti na výše uvedenou skutečnost tyto osoby uznat vinnými. Ani tak se nicméně nevyplácí obhajobu podceňovat. V našem případě byl klient prvostupňovým soudem nejprve uznán vinným, změnu právní úpravy pak reflektoval až odvolací soud, který pochybení soudu prvního stupně napravil.
