Soukromí dítěte a sledování rodiči jsou témata, která dnes řeší čím dál více rodin. Rodiče často sledují své děti pomocí chytrých hodinek, mobilních aplikací nebo domácích kamer. Většinou to dělají s cílem dítě chránit. Je však důležité si uvědomit, že i dítě má ústavně zaručené právo na soukromí. Do tohoto práva nesmí zasahovat nikdo – ani rodiče – bez zákonného důvodu.
Právo na soukromí dítěte a sledování rodiči – co říká zákon?
Soukromí dítěte a sledování rodiči je často diskutované téma jak mezi rodiči, tak i právníky. Soukromí dítěte chrání Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte i občanský zákoník. Zásah do soukromí je možný jen v případech stanovených zákonem. Jinak je potřeba souhlas osoby, které se zásah týká – tedy samotného dítěte.
Může dítě souhlasit se sledováním rodiči?
Dítě, které není plně svéprávné, může v některých situacích právně jednat. Musí být ale dostatečně rozumově a volně vyspělé. Pokud dítě chápe, co daný souhlas znamená, může ho udělit samo. Občanský zákoník s tímto počítá. Pokud takový souhlas dítě nedá, měli by ho rodiče respektovat.
Vyspělost dítěte je individuální. Záleží nejen na věku, ale i na jeho schopnostech a okolnostech konkrétní situace. Za orientační hranici lze považovat věk mezi 13 a 16 lety. Právě od této doby považuje i nařízení GDPR dítě za dostatečně zralé k samostatnému souhlasu se zpracováním osobních údajů.
Pokud dítě není schopné dát souhlas samo, rozhodují za něj rodiče. I tehdy ale musí přemýšlet, co je v nejlepším zájmu dítěte. Je třeba zvážit, zda má větší váhu ochrana soukromí, nebo bezpečnost dítěte.
Rozumová vyspělost a souhlas dítěte se zásahem do soukromí
Zákon nebrání rodičům chránit dítě, ale vymezuje meze, kdy je zásah do soukromí dítěte rodičem přípustný. Při udělování souhlasu za dítě by rodiče měli zohlednit zejména věk a vyspělost dítěte, důvod a účel sledování jeho podoby či polohy, místo, kde k zásahu dochází a míru zásahu do soukromí.
Například: Je rozdíl, když kamera sleduje chodbu domu, nebo když směřuje do pokoje dítěte. Jiná situace nastává, pokud jde o batole v postýlce, a jiná, pokud o patnáctiletého dospívajícího. Rozdíl je i mezi sledováním sedmiletého dítěte cestou do školy a téměř dospělého teenagera.
Každá situace je tedy jiná a je proto na ni třeba pohlížet individuálně.
Soukromí dítěte a odpovědnost rodiče – kde je hranice?
Sledování dítěte pomocí technologií může být projevem odpovědné péče. Rodiče by však měli dbát na to, aby takový zásah nebyl nepřiměřený. Pokud dítě dosáhne určité zralosti a nesouhlasí se sledováním, měli by rodiče jeho postoj respektovat. V opačném případě mohou překročit meze své rodičovské odpovědnosti.
Rodiče by proto měli vždy zvažovat:
- zda sledování odpovídá věku a potřebám dítěte,
- zda neexistuje méně invazivní způsob ochrany,
- a v neposlední řadě – co si o tom myslí samotné dítě.
Lze pouze dodat, že není výjimkou, pokud v řízení o výkon rodičovské odpovědnosti jeden z rodičů (se snahou získat převažující péči nad nezletilým dítětem) argumentuje právě tím, že druhý z nich nepřiměřeně zasahuje do soukromí dítěte a svým jednáním překračuje meze rodičovské odpovědnosti. Touto situací jsme se zabývali i v případech našich klientů a rádi s jejím řešením pomůžeme i vám.
Tento článek přináší základní shrnutí, pokud ale chcete jít více do hloubky, doporučujeme náš obsáhlejší text publikovaný na odborném portálu epravo.cz. Věnujeme se v něm detailně právní úpravě, vymezení souhlasu dítěte a uvádíme i konkrétní příklady z praxe. Celý článek si můžete přečíst zde.
