Rozsudkem ze dne 11. ledna 2023, č. j. 31 Cdo 2273/2022-162 se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) odklonil od dosavadní rozhodovací praxe, v níž byla moderace smluvní pokuty pojímána jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Jak svůj rozsudek velký senát odůvodnil a k jakým závěrům dospěl?
Skutkový stav a průběh řízení
V dohodě o společném záměru si žalobkyně a žalovaná ujednaly povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 250.000 Kč pro případ porušení dohodnuté povinnosti mlčenlivosti. Povinnost uhradit smluvní pokutu měla tížit stranu, která by povinnost mlčenlivosti porušila. Několik měsíců po uzavření dohody o společném záměru žalobkyně oznámila žalované, že zaznamenala porušení povinnosti mlčenlivosti z její strany. K tomuto porušení mělo dojít vyjádřením místopředsedy představenstva žalované pro celostátní zpravodajský deník.
Následně se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 250.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to u Městského soudu v Brně. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl, Krajský soud v Brně odvolání žalobkyně vyhověl. Odvolací soud dovodil, že žalovaná porušila povinnost mlčenlivosti, která byla utvrzena smluvní pokutou. Současně uzavřel, že pokuta nebyla nepřiměřeně vysoká. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. O dovolání rozhodl velký senát tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nosné důvody rozsudku velkého senátu
Po nabytí účinnosti občanského zákoníku vycházela rozhodovací praxe ustáleně z toho, že je použitelná starší judikatura Nejvyššího soudu, která při moderaci smluvních pokut aplikovala § 301 obchodního zákoníku. Jedním z hlavních argumentů pro použití této starší judikatury bylo tvrzení, že § 301 občanského zákoníku svým zněním zásadně odpovídá znění § 2051 občanského zákoníku, v němž je institut moderace smluvních pokut aktuálně upraven.
V důsledku této judikatorní kontinuity byla moderace smluvní pokuty nadále pojímána jako zvláštní případ obsahové kontroly smluvního ujednání. To znamenalo, že jako důvod pro moderaci nefigurovaly okolnosti, které nastaly po ujednání smluvní pokuty, ale toliko okolnosti, které byly dány v okamžiku sjednání smluvní pokuty. Soud tedy nezkoumal přiměřenost výše konkrétního nároku věřitele, ale hodnotil přiměřenost ujednání o smluvní pokutě. S tímto pojetím moderace smluvní pokuty se však velký senát zásadním způsobem neztotožnil, a to zejména z následujících důvodů.
V prvé řadě nelze jazykovým ani systematickým výkladem dovodit, že by § 2051 občanského zákoníku mířil na moderaci ujednání o smluvní pokutě. Dále pak, neexistoval-li by rozdíl mezi moderací smluvní pokuty a obsahovou kontrolou ujednání, bylo by ustanovení § 2051 občanského zákoníku nadbytečné. Nelze si totiž nevšimnout, že k obsahové kontrole ujednání slouží jiné instituty občanského zákoníku. Rozdíl mezi moderací a obsahovou kontrolou ujednání lze vypozorovat rovněž v textu občanského zákoníku. Upravuje-li totiž určité ustanovení nástroj obsahové kontroly, pak se v jeho dikci vždy uvádí, že je předmětem kontroly obsah ujednání.
Konečně posledním, a možná i nejdůležitějším důvodem je skutečnost, že dosavadní pojetí moderace smluvní pokuty nezohledňovalo okolnosti, které tu byly v okamžiku porušení smluvní povinnosti. Tím se soudci bránilo, aby poměřil v kolizi stojící zájmy stran a zabýval se otázkou, zda smluvní pokuta, kterou má dlužník věřiteli zaplatit, je spravedlivá vzhledem k dotčeným zájmům věřitele.
Hlavní závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu
Argumentace velkého senátu znamená zcela zásadní obrat, neboť moderaci smluvní pokuty podle
§ 2051 občanského zákoníku není nadále možné pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Východiskem moderace smluvní pokuty je nově zkoumání přiměřenosti konkrétního nároku věřitele na zaplacení smluvní pokuty. Zohledňovány by tak měly být okolnosti, které následovaly po ujednání smluvní pokuty.
Neměla by tak být kupříkladu nadále zkoumána toliko přiměřenost ujednání o smluvní pokutě ve výši 250.000 Kč, nýbrž přiměřenost nároku věřitele na zaplacení 250.000 Kč, a to vzhledem k relevantním okolnostem konkrétního případu. Jak má však soud postupovat při zkoumání přiměřenosti takového nároku? Právě na tuto otázku odpovídá specifický „test moderace“, jehož kroky ve svém rozsudku velký senát předložil.
V prvním kroku tohoto testu má soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. občanského zákoníku zjistit, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit.
Ve druhém kroku by se měl soud zabývat konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Na základě těchto okolností by měl soud zodpovědět, zda je smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká. Dospěje-li soud k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká, nárok věřitele nesníží.
Třetí krok soud uplatní toliko v případě, že ve druhém kroku posoudí smluvní pokutu jako nepřiměřeně vysokou. To znamená, že v rámci třetího kroku soud sníží smluvní pokutu na výši přiměřenou.
Shrnutí
Velký senát se tímto rozsudkem odvrátil od dosavadní, odbornou literaturou nemálo kritizované rozhodovací praxe. Dovodil přitom, že moderace smluvní pokuty není nástrojem obsahové kontroly přiměřenosti ujednání, ale že zkoumá přiměřenost konkrétního nároku věřitele na zaplacení smluvní pokuty. Společně s tím vytvořil velký senát tříkrokový test, podle nějž by měly soudy nadále postupovat při aplikaci § 2051 občanského zákoníku. Ve světle výše uvedeného nelze než předmětný rozsudek označit za zcela přelomový.
Autor: Mgr. Christian May
