Na rozdíl od majetkové škody, která je často poměrně jednoduše vyčíslitelná a nahraditelná, při ublížení na zdraví dochází ke vzniku nemajetkové újmy, která ze své podstaty ocenitelná není.
Zákon v tomto případě přiznává poškozenému peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti ve formě bolestného, náhradu za vznik překážky lepší budoucnosti ve formě ztížení společenského uplatnění, případně i jinou nemajetkovou újmu, kterou nelze podřadit pod předchozí formy.
Zatímco bolestné souvisí s přechodným stavem poškozeného, překážka lepší budoucnosti je trvalým následkem újmy, která byla poškozenému způsobena a která ve svém důsledku znamená v určité míře omezení prožitku zbytku života.
Jak již bylo zmíněno, nemajetková újma není ocenitelná, přesto však je nahrazována v penězích, protože jiný způsob, např. uvedením do původního stavu, není ze své povahy možný. Musí tak existovat ustálené řešení, jak tuto újmu vyčíslit a přitom zachovat jistotu a jednotu v rozhodování napříč různými případy u různých soudů a současně přiznat odškodnění spravedlivě.
Nový občanský zákoník v tomto nenavázal na původní úpravu, když zrušil bodovou vyhlášku, dle které se do té doby hodnotila výše bolestného a ztížení společenského uplatnění. Samotná vyhláška byla mnohdy poměrně problematická, protože nezohledňovala všechny aspekty nemajetkové újmy, v praxi tedy soudy nezřídka přistupovaly k modifikaci částky dle ní vypočtené. Tyto modifikace pak nebyly jednotné, když bylo čistě na úvaze každého soudce, do jaké míry se od vypočtené částky odchýlí, ať už zvýšením či snížením. Nová úprava tak přenesla rozhodování o výši nemajetkové újmy čistě na rozhodovací praxi, tedy posouzení soudu. Předejít libovůli samosoudce pak mělo postupné ustálení rozhodování, přičemž soudci v pozdějších případech měli přihlížet k dřívějším rozhodnutím v obdobné věci.
V této souvislosti vznikla Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, která vychází ze starších rozhodnutí, přičemž zohledňuje jejich kritiku. Nelze tedy říci, že by byla úplně v rozporu s vůlí zákonodárce, neboť pracuje s již ustálenou starší judikaturou a nebylo tedy nutné čekat na ustálení judikatury nové.
Samotná Metodika není bezchybná a je jí odbornou veřejností vytýkáno mnoho věcí, to však není tématem tohoto článku. Tento článek se bude zabývat pohledem Ústavního soudu na aplikaci Metodiky obecnými soudy při určování výše ztížení společenského uplatnění, a to ve světle nedávného nálezu
I. ÚS 1010/22.
Ten shledal ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy jako důvodnou, neboť dle Ústavního soudu je překážka lepší budoucnosti a z ní vyplývající ztížení společenského uplatnění otázkou právní, kterou má řešit samotný soud, zatímco v daném případě soud zcela převzal závěry soudního znalce postavené na Metodice, aniž by sám přihlížel k okolnostem případu. To i navzdory samotnému znaleckému posudku, který soudní posouzení doporučoval. Ústavní soud neodmítá užití Metodiky, naopak považuje za nezbytnou existenci judikaturu jednotících kritérií, zároveň však zdůrazňuje nutnost tyto kritéria přizpůsobovat specifickým okolnostem každého případu. Už v dřívějších rozhodnutích označil za ústavně konformní postup soudu, který jako vodítko pro posouzení nemajetkové újmy využil Metodiky, přičemž s řádným odůvodněním posoudil další konkrétní okolnosti případu.
Ústavní soud konstatoval, že ačkoliv se Nový občanský zákoník odchýlil od původní úpravy náhrady nemajetkové újmy, praxe se hodnotově k jejím východiskům vrátila. Zatímco by soudy měly případy posuzovat individuálně a znalecký posudek hodnotit jako každý jiný důkaz, v praxi se často zcela opírají o závěry znalců.
Dále se v nálezu zabýval samotným posouzením překážky lepší budoucnosti, kdy zjišťování skutkových podkladů pro posouzení celkového omezení nepovažuje za odborné, není je tedy nutné prokazovat znaleckým posudkem, ale postačí i jiné důkazní prostředky. Míra překážky lepší budoucnosti je pak otázkou právní, kterou posuzuje samotný soudce.
V neposlední řadě řešil Ústavní soud kritérium věku, které Metodika zohledňuje při navýšení či snížení vypočtené částky. Z ústavněprávního hlediska považuje toto kritérium až na výjimečné případy za nepřípustné, odporující čl. 3 Listiny, stanovujícím právo na rovné zacházení.
S tímto závěrem se ovšem neztotožňujeme, neboť z našeho pohledu je věk významným hlediskem pro určení míry ztížení společenského uplatnění, kdy tato by měla být zcela jistě vyšší, pokud překážka lepší budoucnosti nastala u mladého člověka, který má většinu produktivního života ještě před sebou. Ztížení společenského uplatnění má kompenzovat ztrátu, která vznikla v souvislosti s překážkou lepší budoucnosti. Pokud tedy překážka lepší budoucnosti nastala v životě člověka dříve, ztráta je z logiky věci větší, než když by nastala později.
Ústavní soud tak shrnul, že ačkoliv byl vznik Metodiky veden dobrým úmyslem, způsob jejího užití soudy často neodpovídá ani záměrům tvůrců, ani samotnému zákonu, který odpovědnost svěřuje výlučně soudcům. Zákon ukládá soudu rozhodnout podle „zásad slušnosti“, Metodika je pak pouze nezávaznou pomůckou, kterou může využít jako vodítko při svém rozhodování. Znalec se má zabývat pouze skutkovou otázkou překážky lepší budoucnosti, tedy jak bylo zasaženo do tělesné a duševní integrity člověka, právní posouzení pak náleží jedině soudu. Povinností soudce je tedy řádně odůvodnit jeho vlastní výklad „zásad slušnosti“ jako zákonného požadavku určení míry ztížení společenského uplatnění, a následně i závěry, které vyvodil ze zjištění znalce. Je nepřípustné, aby na zjištění popsaná ve znaleckém posudku pouze odkázal a převzal jeho závěry, tím by totiž pouze mechanicky aplikoval Metodiku bez vlastního uvážení. Ústavní soud proto „trvá na požadavku, aby obecný soud, použije-li jako „výkladovou pomůcku“ Metodiku, následně ve svých úvahách promítl její nezávaznost, mezery i nedostatky a korigoval ji tak, aby dospěl ke spravedlivému výsledku konvenujícímu „zásadám slušnosti“.
